Corlines Čeká mě nástup do nové školy! Zvládnu to?
Nástup do nové školy může být velice stresující. Koučink Vám pomůže srovnat si, co tvoří Vaše obavy.
Pro pomoc k nám přišla paní Zdena s dcerou Katkou (15). Dcera končila základní školu a rozhodovala se, kam bude pokračovat dál. Ve škole měla vždy vyznamenání a vždy se poctivě připravovala. Najednou však stála před rozhodnutím, kdy rodiče měli představu, že z hlediska budoucnosti by dcera měla jít na obchodní akademii, jelikož "na to má" a zajistí jí to v dospělosti dobré zaměstnání. Pohled dcery byl ale jiný, příliš si nevěřila, jelikož jí nebavila matematika a lépe by se cítila na nějakém kreativním oboru. Zároveň ale nechtěla jít na učiliště.
Hned během prvního koučinkového sezení jsme se dostali k tomu, že Katka ráda kreslí, tvoří, ale že její ambice jsou ještě úplně někde jinde. Z matematiky sice měla vždy jedničku, ale nikdy s pocitem, že ví, o co se jedná. Naopak z chemie sice nosila dvojky a někdy přišla trojka, ale bavilo jí to, a nedělalo jí problém se doma na hodiny připravovat. Postupně jsme se dopracovali až k tomu, že jejím tajný snem je medicína. Zmínila se o tom v rodině pouze jednou a všichni ji od toho odrazovali. "Je to těžké, není to pro holky, studium je dlouhé, co když tě to přestane bavit..." Tak se smířila s tím, že to není její směr.
Po koučování však Katka lékařskou fakultu nemohla vyhnat z hlavy, a tak jsme se na toto zaměřili. Postupně došla k tomu, že její volba střední školy padne na gymnázium. Zde se však vynořily další obavy z přijímacích zkoušek, nových spolužáků (jelikož zde již třeba nebude mezi nejlepšími ve třídě), výběr vhodné školy...
Na každém z dalších sezení jsme se zaměřili na jednu z obav a vypracovali akční k roky tomu, aby nebyly překážkou, ale výzvou a její přání se stala splnitelnějšími.
Katka odcházela na přijímačky do vybrané školy s odhodláním, vyrovnaná a na školu se dostala.
Dále jsme pracovali na začlenění do kolektivu, protože Katka není příliš extrovertním typem člověka a zároveň jsme naplánovali další blok setkání, až bude potřebovat pomoc s přípravami na medicínu.
Chci běžet maraton! Jak se mám připravit?
Přišel za námi pan Radek, učitel tělocviku na prvním stupni základní školy a řekl: "Chci běžet maraton". Jelikož to byl mladý, ambiciózní a sportovně založený člověk, v první chvíli by se možná chtělo odpovědět: "Tak běž!"
Ovšem, není to až tak jednoduché. Zasvěcení ví, že to znamená zdolat více než 42 km. Pan Radek k nám přišel s dostatečným předstihem sedmi měsíců. Jeho cílem bylo nejen nastavit si kondiční přípravu, ale hlavně se na závod psychicky připravit. (Celý příběh bude brzy doplněn.)
Čekáme miminko! Budu dobrý rodič?
Pravděpodobně byste čekaly příběh mladé maminky, která neplánovaně otěhotněla a teď neví, zda je na příchod dítěte připravená. Je tomu však jinak.
Tento příběh patří panu Zdeňkovi, který se na miminko těšil, a s manželkou ho plánovali několik měsíců. Najednou se však dostal do stavu, kdy nedokázal myslet na nic jiného, než jak to bude, až se miminko narodí. Dokonce ho provázely i představy, jak jeho potomek nezvládá střední školu apod.
S panem Zdeňkem jsme po prvním sezení, kdy vyslovil výčet svých obav, naplánovali blok sezení. Na každém z nich jsme se zaměřili na jedno téma a jak s ním dále pracovat. Nutno podotknout, že žádná z jeho obav nebyla neoprávněná a bylo velmi zodpovědné se v rámci možností na situace připravit. A to jak po psychické stránce, tak i z praktického hlediska.
Největší obava pana Zdenka vyvstala, když začal počítat a ptal se sám sebe, jak se změní rodinné finanční standardy. Dítě přináší nemalé finanční náklady, přičemž ty nebývají zpravidla vyrovnány vyššími rodinnými příjmy, ba právě naopak. Na konci tohoto sezení odcházel pan Zdeněk s jasným plánem, jak dostat své finanční náklady pod kontrolu. Do příštího sezení dostal domácí úkol, přiřadit myšlenkám konkrétní částky a vše zkonzultovat s manželkou.
Nebylo překvapením, že s pokročilým požehnaným stavem Zdenkovy manželky nám do výčtu námětů na koučinková sezení, přibylo další téma. Během těhotenství totiž prochází tělo ženy velkými změnami, a nejen vizuálními. Hormony „jedou" svou spanilou jízdu na jedné z nejdivočejších horských drah a v důsledku toho nelze počítat s emoční stabilitou novopečené maminky. Tolik změn naráz a fyzická únava, to vše zvyšuje hladinu stresu. I sebemenší prkotina se pak snadno může stát rozbuškou velké hádky. A tak se stalo, že Zdeňkova manželka Jana s námi začala spolupracovat také. Některá sezení absolvovali každý zvlášť, kdy si řešili své vlastní obavy z příchodu miminka a jindy v rámci sezení vztahového koučinku přicházeli společně.
Pracovali jsme tedy například na tom, jak se vyrovnat se změnou rolí. Žena i muž se narozením dítěte stávají rodiči, tudíž je třeba vyrovnat se s těmito novými rolemi: matky a otce. Věnovali jsme se změnám v pracovní oblasti. A nedílnou součástí byly také změny v sexuálním vztahu.
Potřebuji shodit přebytečná kila! Jak na to?
Paní Adéle doporučil vyhledat koučink její výživový poradce. To je samo o sobě skvělé, protože největším úskalím při snaze hubnout je to, že samotná změna jídelníčku a zařazení aktivního pohybu většinou nestačí. Naše snaha často ztroskotá ve chvíli, kdy se nám něco nedaří, nebo se dostaneme do nějakého stresového vypětí a naše závislost na jídle nás zase ovládne! A ve většině případů to znamená konec diety, málo kdo se dokáže zase vrátit zpět do procesu. Výživový poradce paní Adély si byl vědom toho, že jedinou vhodnou cestou je celková změna životního stylu, nikoli jen navržení vhodné diety a sestavení jídelníčku.
Paní Adéla nedostala kontakt přímo na nás, ale zaujala jí naše koncepce Celostního koučinku. Uvědomovala si totiž, že její skutečný problém není v tom, že nedokáže ovládat svojí chuť jíst, ale jiné další životní situace, které jí nedovolí žít život podle jejích představ. Toto bylo její značnou výhodou, a tudíž naše startovací pozice byla o to jednodušší.
Samozřejmě jsme se zaměřili na to, jak jednat v situacích, kdy nedokáže mít pod kontrolou svůj nastavený dietní režim. Ze sezení odcházela s jasnou představou, co v takové situaci udělá a jejím domácím úkolem bylo ověřit, zda to opravdu funguje.
Největším stresorem paní Adély byl její vztah s manželem. Jelikož její partner nebyl ochoten se zapojit do koučovacího procesu, pracovali jsme převážně na tom, jak se stát vyrovnaným člověkem a jak se zachovat v konkrétních konfliktních situacích. Cílem bylo stát se manželovi rovnocenným partnerem a nenechat se zahnat do kouta vlastními mindráky. Jelikož si paní Adéla nebyla jistá, zda v manželství dál setrvávat, bylo třeba, aby se dostala so stavu, kdy tuto situaci bude řešit s nadhledem bez zbytečných emocí, které často v hádkách nesouvisely s řešeným problémem. (Celý příběh můžete najít níže pod nadpisem „Rozvádím se! Co bude dál? Dělám dobře?“.)
Další tématem, které bylo třeba řešit, byla nespokojenost paní Adély v současném zaměstnání. Ve společnosti pracovala dlouhých 20 let a tato skutečnost se ukázala jediným důvodem, proč práci ještě neopustila. Vlastně to bylo téměř její první zaměstnání a svazovaly jí obavy, že vlastně nic jiného neumí, že v jejím věku, bude těžké najít si novu práci a navíc se cítila ve stresu z manželského vztahu a neustálé snahy zhubnout, jelikož její nadváhu provázely i drobné zdravotní problémy. Od řešení vztahu na pracovišti a náplně práce, jsme se tedy dostali až k radikálnímu řešení a věnovali se otázkám, jak si najít nové zaměstnání.
Čeká mě veřejný projev! Jak zatočit s trémou?
Znáte ten pocit, kdy Vás čeká projev před více lidmi a vás polévá horko, máte pocit, že si nevzpomenete na nic, co jste chtěli říct a třeba přemýšlíte, jak se z toho vyvléknout?
Pan Václav se dlouhá léta věnoval práci s lidmi v oblasti personalistiky. Mluvit s jedním, či před dvěma lidmi pro něj nepředstavovalo problém. Společnost však změnila své majitele a rozhodla se pro změnu konceptu. Pan Václav byl postaven před skutečnost, že bude pořádat firemní školení v oblasti vzdělávání zaměstnanců. Tato představa se mu zamlouvala, ale jen do chvíle, kdy si uvědomil, že to pro něj představuje velké nervové vypětí. Zavzpomínal na dobu, kdy studoval vysokou školu a vybavil si situace, kdy mělo například dojít na prezentaci společného projektu a on se z toho vždy nějakým způsobem vymluvil a projekt prezentoval někdo jiný ve skupině. Jednou se mu to nepodařilo a tuto situaci popisoval takto: „Udělalo se mi fyzicky nevolno, už když jsem šel ke katedře. Nemohl jsem vystačit z dechem. Neustále mi spolužáci vytýkali, že mluvím moc tiše a neslyší. To mi vždy přetrhlo myšlenku. Polovinu věcí, které jsem měl připravené, jsem vynechal a pak některé části nedávaly smysl. Nakonec jsem opakoval to stejné dokola a nevěděl jak celou tu trapnost ukončit.“ Od té doby se mu „úspěšně“ dařilo se takovým situacím striktně vyhýbat. To však neznamenalo, že by ho to nelákalo. Chtěl své zkušenosti předat.
Část sezení jsme věnovali tomu, co může udělat pro zlepšení svých prezentačních dovedností. Například se domluvil se zaměstnavatelem na absolvování školení technik, aby získal potřebné vědomosti v této problematice.
Většinu času však zahrnovala příprava na to, jak se cítit v pohodě a nenechat se paralyzovat svým přesvědčením, že to nedokáže. Uvědomil si, co je skutečným problémem celého procesu. Byl to například fakt, že mu až přehnaně záleží na tom, co si o něm posluchači budou myslet. Utápěl se v myšlenkách na to, že ho všichni pozorují a čekají, až řekne něco špatně. A naopak také, že nebude obecenstvu dostatečně sympatický a nebudou mu věnovat pozornost.
V rámci mentoringu (probíhá vždy odděleně od koučinku) jsme se naučili některé techniky relaxace a naší osvědčenou metodu „Zastav se a dýchej“.
Povýšili mě! Jak ustojím novou zodpovědnost?
Mohlo by se zdát, že není co řešit! To je přeci skvělá zpráva!
Tento názor však nesdílel pan Aleš, kterému sice jeho zaměstnavatel tímto aktem vyjádřil důvěru, ale určitě ho nenapadlo, co jeho rozhodnutí může znamenat. Od školy je projektantem a jeho práce ho velice baví. Když přišla nabídka povýšení, rozhodně ho nenapadalo, že by odmítl. Ovšem s vedením lidí, neměl žádné zkušenosti a hlavně se ocitl v situaci, kdy se měl stát nadřízeným svým bývalým kolegům. Postupně v něm tato situace vyvolala takovou vlnu nejistoty, že nás oslovil s cílem, že chce být dobrým vedoucím, vybudovat si přirozenou autoritu a vyrovnat se s množstvím administrativy, na kterou nebyl dosud zvyklý.
Těmto cílům jsme se systematicky věnovali a pan Aleš se stal ve své pozici jistějším a s vedením bývalých kolegů nebyl téměř žádný problém. I přes to, že se naše práce ukázala účinnou, nebylo stále něco v pořádku.
Ukázalo se totiž, že nespokojenost pana Aleše tkví v tom, že ho vedení lidí neuspokojuje a chybí mu praktická část jeho dřívější pozice. Mnohem raději by kreslil, než byl vedoucím. Bál se však, že zklame svého zaměstnavatele, že možnost povýšení se přece neodmítá, a i manželka doma jeho pohnutky příliš nechápala. Po tom, co si srovnal všechny své priority, se utvrdil v tom, že chce nazpět svou „starou“ práci. Díky tomu, že si byl svým rozhodnutím jistý, jeho rozhovor se šéfem proběhl bez problému a na jeho pozici nastoupil jiný kolega. Dokázal vše vysvětlit i své manželce a významně se mu ulevilo.
Rozvádím se! Co bude dál? Dělám dobře?
Je nesmírně těžké rozhodnout se, zda v nefunkčním vztahu přetrvat. Někdy se zdá, že krize je dočasná a ještě to půjde vyřešit. Jindy máte pocit, že děti jsou ještě moc malé, na to, abyste jim bořili rodinu, jejich základní a zásadní životní jistotu. Nebo třeba máte jen strach, co se stane s Vaším životem, když současný, ač třeba nefunkční život opustíte. Také se může stát, že jste se zamilovali do někoho jiného a říkáte si, zda je to jen chvilkové oblouznění, nebo to, co jste celý život hledali.
Věřte, že ale ani rozhodnutím vztah ukončit, nic nekončí. Ve chvíli, kdy se vaše strachy a obavy z rozvodu stávají reálnými, nastává teprve ten pravý okamžik, kdy musíte najít sám sebe a neutopit se v tom, že něco skončilo, ale uvědomit si, že je jen na Vás, co nového teď začne!
Paní Adéla k nám původně nepřišla řešit rozvod (viz výše příběh „Potřebuji shodit přebytečná kila! Jak na to?“). Naopak, dostala se ve svém, živote do bodu, kdy si uvědomila, že když se na sebe podívá, není to, co by chtěla vidět. Začala na sobě pracovat, její dlouholetým snem bylo zhubnout a to se jí konečně začalo dařit, začala o sebevíce pečovat, změnila zaměstnání, začala se znovu věnovat starým zájmům a poznávala nové lidi. Bohužel manžel radost z její proměny nesdílel, údajně byl spokojený tam, kam se postupně dostali a vše, co ke své spokojenosti potřeboval, měl.
Nejdříve si paní Adéla nastavila jako cíl koučovacích sezení „Zlepšení komunikace s manželem“. Ovšem i přes to, že se snažila nalákat ho na společné koníčky, jít někam za kulturou, na večeři… manžel si o to víc stál za svým, že mu jeho život vyhovuje, tak jak je a nechce nic měnit.
Nakonec tedy na rozvod došlo. A došlo i na koučinková sezení, kde si paní Adéla stanovovala své priority. Přemýšlela o tom, co bude dál a v neposlední řadě plánovala i praktické záležitosti ohledně majetkového vyrovnání, 17ti leté dcery, bydlení atd.
Odcházím do důchodu! Co vlastně budu dál dělat?
Někteří se na něj těší, jiní se ho bojí. Pro někoho znamená odchod do důchodu strach z toho, že nevystačí s financemi, pro někoho obavu z toho, že se stane nepotřebným, další se těší, jak konečně bude mít čas na své koníčky, jiní mají tuto událost spojenou s tím, že si konečně odpočinou. Každý má své představy, které úzce souvisejí s tím, jaké zaměstnání vykonává a také s náplní dosavadního života.
Náš klient pan Rudolf byl jedním z těch, co měli o nástupu do důchodu jasnou představu. Říkal nám: „Těšil jsem se na spoustu věcí. Že nebudu muset ráno brzy vstávat. Budu mít spoustu času na domě dokončit rozdělanou práci. S manželkou pojedeme na vytouženou dovolenou. Budeme častěji hlídat vnoučata. V létě budu ležet na upravené zahradě a odpočívat.“ Nic z toho, co si pan Rudolf vysnil, nebylo z daleka nereálné. Proč tedy najednou seděl u nás a nevypadal vůbec šťastně?
Prvních pár měsíců opravdu téměř vše šlo, jak si představoval. Dokončil některé resty, odpočíval, věnoval se vnoučatům…Postupně však zjistil, že ráno stejně brzy vstává, i když nikam nemusí. Odpočinek ho přestal bavit, bylo ho na něj příliš. Už byl prostě odpočinutý. Zároveň však také zjistil, že fyzické práce, které si naplánoval, jsou v takovém množství v jeho věku už nad jeho síly atd. Dokonce se vyjádřil, že pro něj „důchodce“ začalo být nepříjemné až sprosté slovo.
Po tom, co jsme si dali dohromady, co všechno pana Rudolfa už nebaví, co mu chybí, co nechce a jak se cítí nepotřebný. Zaměřili jsme se na to, co vlastně tedy chce, co by ho bavilo, jak by se cítil lépe, jak nabytý čas využít a co opravdu viděl, když si plánoval, jak se bude mít v důchodu báječně.
Ve výsledku jsme dospěli k tomu, že si našel práci na částečný úvazek, jelikož potřeboval být mezi lidmi a cítil se tak potřebným. Uspořádal si plánované aktivity tak, aby na ně fyzicky stačil a zároveň ho to opravdu bavilo. Domluvili si s manželkou a dcerou, kdy budou věnovat čas vnoučatům, jelikož se pro ně oba neplánované časté návštěvy, kdy se snažili dceři vyjít maximálně vstříc, staly stresem.
Každé setkání přineslo nové plány, nová poznání a pan Rudolf se znovu těší, až jednou odejde z práce na částečný úvazek a prý toto plánování je možná to nejzábavnější. Chybělo mu těšit se, až nebude muset „nic dělat“.